6.4 Nelétavost a snížená schopnost šíření
Ačkoli jsou v ostrovních společenstvech logicky zvýhodněny taxony s vynikající schopností disperze, mnoho ostrovních taxonů má jen malou nebo dokonce žádnou schopnost šíření na jiné ostrovy. Zejména se jedná o druhy většiny izolovaných ostrovů.
Ptáci
Nelétaví ptáci a hmyz, stejně jako další živočichové a rostliny s malou schopností disperze, jsou poměrně běžní na mnoha oceánských ostrovech. Příkladem mohou být kiviové (Apterygidae), ptáci moa (Dinornithiformes), některé druhy z řádu veslohohých (Pelecaniformes), brodivých (Ciconiiformes), vrubozobých (Anseriformes), dronte mauricijský (Raphus cucullatus) neboli dodo aj. Nabízí se proto otázka jak tyto formy kolonizovaly tak vzdálené ekosystémy? Klíčové je, že selektivní síly působící na primárního přistěhovalce mohou být zcela odlišné od těch, které působí na jeho ostrovní potomky. Na Novém Zélandu je nebo bylo (v případě již vyhubených) 25–35 % suchozemských a sladkovodních nelétavých druhů ptáků. Stejně tak na Havaji bylo kolem 24 % původních druhů nelétavých. Z vyhynulých nelétavých obřích ptáků lze jmenovat ptáky dodo z ostrova Mauricius, sloní ptáky z Madagaskaru, nebo ptáky moa z Nového Zélandu. Nelétavost je také běžná mezi chřástaly, kteří se vyvinuli na stovkách různých ostrovů. Paleontologické nálezy naznačují, že před lidskou kolonizací byla většina tichomořských ostrovů obývána minimálně jedním druhem nelétavých chřástalů.
V současnosti je nejvíce přijímané vysvětlení nelétavosti u ostrovních ptáků následující. Chyběly selektivní tlaky spojené s přítomností predátorů a neomezených zdrojů, což mohlo mít za následek i změny spojené s úsporou energie, jako např. snížení zastoupení metabolicky drahé tkáně (velké letové svaly). Pokud byly tyto selektivní faktory kombinovány s přírodními faktory, mohlo docházet ke svalové atrofii po více generací a posléze k zakrnění křídel.
Nelétavost ostrovních forem ptáků je často spojena se zvětšením těla. Při absenci savců a dalších velkých obratlovců na ostrovech, mohly selekční tlaky podporovat zvětšení celkové velikosti těl ptáků bez přírůstku létací svalové hmoty. Řada druhů tak vlastně mohla vyrůst do té velikosti, že již nebyli schopni letu, neboť by je křídla neunesla. To je pravděpodobně příčinou nelétavosti u ptáků jako dodo nebo moa. Tito nelétaví ptáci pak také samozřejmě využili niky, které by normálně byly obsazené velkými býložravci.
Obr. 119: Vyhynulý nelétavý obří pták moa (Dinornis novaezealandiae) z Nového Zélandu (Buller 1873; fotografie převzaty z http://commons.wikimedia.org/ a http://en.wikipedia.org/).
Zjistilo se také, že nelétavost je relativně typická pro tropické ostrovy, mnohem méně pak pro ostrovy mírného pásu a nikdy nebyla zaznamenána na ostrovech ve vyšších zeměpisných šířkách. Po kolonizaci ostrovů lidmi však byli nelétaví ptáci velmi často zabíjeni a následně vyhubeni. Někteří jsou v současnosti kriticky ohroženi.
Hmyz
Mezi ostrovní hmyz, který ztratil schopnost letu, patří motýli, mouchy, mravenci, včely, vosy, jepice, cvrčci i kobylky. Nelétavost nebo snížená létavost pravděpodobně převládá na nejvíce izolovaných souostrovích. Například 40 % původního hmyzu na ostrově Campbell (jeden z nejjižnějších ostrovů Nového Zélandu) je postiženo nelétavostí nebo sníženou schopností letu a 94 % můr a motýlů Nového Zélandu má tuto schopnost omezenou.
Zatímco nelétavost druhů v suchomilných oblastech se dá vysvětlit potřebou šetřit s vodou a energií, je jasné, že rozšíření nelétavosti na ostrovech muselo mít důležitější důvody. Například absence savců na Novém Zélandu otevřela prostor pro vývoj druhů rovnokřídlých (Orthoptera), kteří zaujali niky jinde obsazené hlodavci. Určitý podíl na omezení schopnosti letu, ale může mít i větrnost ostrovů a jejich relativně malá rozloha. Křídla tak představují zatěžující výbavu, v lepším případě nadbytečný komfort.
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
BULLER, W. L. (1888): A History of the Birds of New Zealand. Page XIX
LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0
WHITTAKER, R. H. ed. (1998): Island biogeography: ecology, evolution and conservation. Oxford: Oxford University Press. xi, 285 s. ISBN 0-19-850020-3
http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Dinornis_novaezealandiae
