Řada chráněných území dnes představuje pouze fragmenty původního prostředí, které jsou obklopené rozsáhlými plochami člověkem využívané a do značné míry změněné krajiny. Národní parky a rezervace tak často vypadají jako ostrovy v moři obhospodařované a pozměněné krajiny. Jared Diamond v roce 1975 podotkl, že teorie ostrovní biogeografie může představovat obecný model hodnotící schopnost chráněného území udržovat biodiverzitu. Podle teorie ostrovní biogeografie je druhová diverzita nejvyšší na velkých ostrovech blízko pevniny, které se vyznačují nízkou mírou extinkce, a naopak nejnižší na malých izolovaných ostrovech s nízkou mírou imigrace. Pokud tyto pravidla aplikujeme v ochraně přírody, můžeme logicky očekávat, že jedno větší chráněné území bude z hlediska ochrany biodiverzity efektivnější než několik menších izolovaných území, které dosahují stejné celkové plochy. Tato domněnka však vyvolala rozsáhlou debatu známou jako SLOSS (Single Large Or Several Small), neboť odpůrci teorie ostrovní biogeografie poukazovali na několik vážných nedostatků. Zaprvé, jedno velké území nemusí zahrnovat všechny typy stanovišť a proto může mít nižší biodiverzitu než několik menších strategicky rozmístěných území. Zadruhé, vzestup počtu druhů se zvětšující se plochou je nelineární. To znamená, že pokud zvětšíme území rezervace desetkrát, druhová diverzita vzroste maximálně čtyřikrát. Pokud se tedy nejedná o přímý vztah, několik menších rezervací může hostit větší počet druhů než jedna velká. Zatřetí, jedno chráněné území může být zranitelnější z hlediska disturbancí nebo nemocí, které mohou vést k vyhynutí chráněných druhů. Začtvrté, někteří biogeografové namítají, že přirovnání izolovaných terestrických habitatů k oceánským ostrovům není vhodným teoretickým základem pro přijetí ochranných opatření.

Otázka jestli je lepší jedna velká nebo několik malých rezervací však zůstává stále otevřená. V některých případech, např. pokud je riziko vyhynutí druhu malé, může být prospěšné zřízení několika malých rezervací. Pokud je však riziko vyhynutí druhu velké, může být naopak výhodnější jedno větší chráněné území. Nejisté odhady rizika vymření druhu však vedou vědce k tomu, že častěji preferují propojená stanoviště v rámci jednoho většího chráněného území.

I přes to, že nebyl v otázce SLOSS dosažen konsenzus, podnítila tato debata masivní výzkum vlivu fragmentace stanovišť na druhovou diverzitu.

Obr. 154: Schéma ukazující různé typy rozmístění přírodních rezervací odvozené z teorie ostrovní biogeografie, které byly předmětem tzv. SLOSS debaty (Whittaker & Fernández-Palacios 2007).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

DIAMOND, J. M. (1975): The island dilema: Lessons of modern biogeographic studies for the design of natural reserves. Biological Conservation 7, 129-146

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

WHITTAKER, R. J. & FERNÁNDEZ-PALACIOS, J. M. (2007): Island Biogeography: Ecology, Evolution, and Conservation, 2nd ed. Oxford University Press, Oxford. ISBN 9780198566120