5.4.6 Sklerofytní (mediteránní) stálezelený les
Sklerofytní stálezelené lesy se vyskytují v oblastech s mírnou vlhkou zimou a suchým horkým létem – v tzv. mediteránním klimatu. Vegetace geobiomu se vyznačuje zejména sklerofylními (tvrdolistými) druhy stromů, stálezelených křovin a nízkých dřevnatých rostlin s voskovitými listy, které brání nadměrným ztrátám vody. Vegetace geobiomu má různé místní názvy. Na severní polokouli ji najdeme v oblasti kolem Středozemního moře, kde byla či omezeně stále je tvořena neopadavými duby – především dubem cesmínolistým (Quercus ilex) a korkovým (Quercus suber). Pouze u pobřeží do vzdálenosti několika set metrů se vyskytovaly tzv. primární macchie, druhově bohaté porosty vysokých tvrdolistých křovin se značnou účastí jehličnanů (jalovce) a vřesovců. Po likvidaci mediteránních lesů se druhově ochuzené macchie rozšířily i na tato degradovaná místa, daleko do vnitrozemí a až do výšek přes 500 m n. m. V dalších částech Mediteránu se tyto sklerofytní křoviny nazývají garrigue, tomillares a frygana. V Chorvatsku se nazývají šibljak, ten je však o nejteplomilnější druhy ochuzen a naopak se v něm vyskytuje více druhů, které nejsou vysloveně mediteránní, jako např. ostružiníky. V Kalifornii a severním Mexiku se sklerofytní křoviny se stromy, většinou duby, nazývají chaparral, na jižní polokouli v jižním Chile pak matorral. V Austrálii se sklerofytní křoviny tohoto typu vyskytují jen místy v úzkém pásu na jihozápadním pobřeží a poloostrovech na jihu. Někdy se uvádí, že tyto křoviny se nazývají mallee scrub, což však je obecné označení pro křovinaté řídkolesí tvořené blahovičníky, nacházející se především po obvodu polopouští ve vnitrozemí Austrálie. Centrum výskytu mallee scrub je tak mimo oblast mediteránního klimatu, dominuje v polosuchých střídavě vlhkých tropech. V Jižní Africe se vyskytují sklerofytní křoviny na skalách v úzkém pásu při pobřeží Kapské oblasti, zde se nazývají fynbos. Dále ve vnitrozemí a k východu se nacházejí méně vyhraněné porosty nízkých sklerofytních stromů, keřů a travin, nazývané Renosterveld.
Obr. 92: Western Cape Fynbos, Jižní Afrika (fotografie převzata z: http://commons.wikimedia.org/).
Středomořská oblast měla původně velmi rozmanitou flóru i faunu s mnoha druhy býložravců i velkých predátorů (lvi, vlci, šakali). Nicméně tisíciletou modifikací krajiny člověkem zde došlo k převratným změnám. Velikost antropogenního vlivu patrně nemá jinde na Zemi obdoby. Výsledkem je současná degradovaná vegetace, rozsáhlé plochy postižené erozí a vysušením půd. Je otázkou, do jaké míry mohou být za nynější stav odpovědné, kromě lidské činnosti, i přírodní změny (např. klimatické). Například v Izraeli prokazatelně vymřelo za poslední století 25 druhů rostlin vlivem vysušování mokřadů.
V některých hustě osídlených oblastech, například v Kalifornii, se na biotě negativně podepisuje i znečištění ovzduší. Působení zvýšených koncentrací troposférického ozonu v kombinaci s dalšími polutanty zde špatně snáší například vegetace šalvějových pobřežních křovin. U takto narušovaných formací dochází k poklesu produkce biomasy, což se projevuje například v oslabení samoobnovovací schopnosti po požárech. Na uvolněná místa se potom zpravidla rozšíří vysoké invazní plevele.
Mezi jednotlivými oblastmi geobiomu funguje v jisté míře druhová výměna. Velice citlivá na invaze exotických druhů je především Australasijská oblast s velmi archaickou biotou.
Obr. 93: Přibližné rozšíření sklerofytních stále zelených lesů na Zemi (podle Strahlera 2011 a Lomolina et al. 2010).
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
JENÍK, J. & PAVLIŠ, J. (2011): Terestrické biomy. Mendelova univerzita v Brně. 238 s.
LOMOLINO, M. V., RIDDLE, B. R., WHITTAKER, R. J. & BROWN, J. H. (2010) Biogeography, Fourth Edition. Sinauer Associates, Inc. ISBN 9780878934942
MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8
STRAHLER, A. H. (2011): Introducing physical geography, 5th ed. John Wiley & Sons, Hoboken, N.J.
