7.2.2 Geographical area hypothesis
Tato hypotéza tvrdí, že tropy zaujímají největší rozlohu a tím pádem mohou hostit nejvíce druhů. Větší rozloha tropů dovoluje druhům mít větší geografické areály a také větší populace. Důsledkem toho je, že druhy, které mají velké areály a velké populace jsou méně náchylné k vymření a navíc snáze podléhají alopatrické speciaci. Kombinace těchto dvou faktorů tedy může vést k vysokým počtům druhů v tropických oblastech. Na druhou stranu tropy mají přibližně stejnou rozlohu jako jiné klimatické oblasti ve vyšších zeměpisných šířkách, a proto, pokud by tato hypotéza měla být správná, musely by tyto oblasti hostit podobný počet druhů jako tropy, což však není pravda. Například rozsáhlé polární oblasti obsahují méně druhů než mírný pás. Rosenzweig (1992) však naznačil, že pokud vyloučíme druhy s částečně tropickým rozšířením, potom by pozorovaný gradient diverzity severně od tropů měl zmizet. Blackburn a Gaston (1997) tuto hypotézu otestovali, avšak zjistili, že i po odstranění druhů s částečně tropickým rozšířením, zůstává gradient druhové diverzity v mimotropických oblastech stále patrný. Nicméně, pravděpodobně nejzávažnějším nedostatkem této teorie je, že tropy, pokud je vymezíme jako biom (vegetační formaci) a ne pouze na základě klimatických charakteristik, nejsou největším biomem na Zemi.
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
BLACKBURN, T. M., & GASTON, K. J. (1997): The relationship between geographic area and the latitudinal gradient in species richness in New World birds. Evolutionary Ecology 11:195-204.
GASTON, K. J., & BLACKBURN, T. M. (2000): Pattern and processes in macroecology. Blackwell Scientific, Oxford. ISBN: 0632056533
HAWKINS, B. A., & PORTER, E. E. (2001): Area and the latitudinal diversity gradient for terrestrial birds. Ecology Letters 4:595-601.
MORA, C. & ROBERTSON, D. R. (2005): Causes of latitudinal gradients in species richness: a test with fishes of the Tropical Eastern Pacific. Ecology 86: 1771–1792.
ROHDE, K. (1997): The larger area of the tropics does not explain latitudinal gradients in species diversity. Oikos, 79, 169-172.
ROSENZWEIG, M. L. (1992): Species diversity gradients: we know more and less than we thought. Journal of Mammalogy 73:715-730.
ROSENZWEIG, M. L. (1995): Species diversity in space and time, Cambridge University Press, Cambridge. ISBN 0521496187.
ROSENZWEIG, M. L. (2003): How to reject the area hypothesis of latitudinal gradients. Pages 87–106 in T. M. Blackburn and K. J. Gaston, editors. Macroecology: Concepts and Consequences. Blackwell Publishing, Oxford. ISBN 1405106433.
