7.2.4 Climate stability hypothesis
Tato hypotéza předpokládá, že zatímco kolísavé podmínky prostředí ve vyšších zeměpisných šířkách mohou zvýšit míru vymírání nebo bránit specializaci, stabilní klimatické podmínky dovolují, aby se druhy mohly specializovat na předvídatelné zdroje. Vzrůstající specializace tak urychluje speciaci, a tím dochází ke zvýšení počtu druhů. Vzhledem k tomu, že vyšší zeměpisné šířky mají větší variabilitu teplot a srážek jak sezónně tak i v geologickém čase, můžeme očekávat, že proto budou hostit méně druhů než stabilní tropické oblasti. Ke kritice této teorie však přispívá řada výjimek z předpokladu, že klimatická stabilita znamená vyšší druhovou rozmanitost. Například, nízká druhová diverzita je známa i z mnoha poměrně stabilních oblastí, a naopak mnoho oblastí s vysokou druhovou diverzitou se vyznačuje určitou mírou sezonality.
Obr. 128: Klimadiagramy ilustrující rozdíly v klimatické stabilitě mezi nízkými a vysokými zeměpisnými šířkami. (A) Iquitos, Peru. (B) Madison, Wisconsin (podle Strahlera 2011).
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0
STRAHLER, A.H. (2011): Introducing physical geography, 5th ed. John Wiley & Sons, Hoboken, N.J.
