Jedním z klíčových a tradičních témat biogeografie je vymezení biogeografických regionů na základě podobnosti jejich bioty. Tento přístup se někdy také nazývá biogeografickým provincialismem. Vymezením biogeografických regionů se zabývali jak fytogeografové – J. K. Schouw, J. D. Hooker, a A. P. de Candolle, tak i zoogeografové – P. Sclater a A. R. Wallace. Jejich práce byla velice náročná a do značné míry intuitivní, neboť poznatky o historii Země, zahrnující vytvoření různých bariér a koridorů pro šíření organismů, se v jejich době stále intenzivně vyvíjely. Vymezení jednotlivých regionů tak proběhlo především na základě odlišné teploty vzduchu, srážkových úhrnů a půdních charakteristik. Bylo vymezeno 6 hlavních oblastí – Nearktická, Palearktická (dohromady tvoří Holarktickou oblast), Neotropická, Etiopská (dnes Afrotropická), Orientální (dnes Indomalajská) a Australská (dnes také Australasijská). Tyto oblasti se staly empirickým základem biogeografie. Biogeografické oblasti se v prvopočátku používaly pro ptáky, později byly rozšířeny a využity pro suchozemské savce a následně též suchozemskou flóru. Jasněji jsou regiony vymezeny pro flóru, protože rostliny nedisponují takovými schopnostmi migrace a přizpůsobení jako živočichové (viz Kapská oblast v Jižní Africe, kde lze pozorovat vysoký endemismus řady rostlinných druhů, zatímco migračně zdatnější fauna podobný endemismus nevykazuje).

Biogeografové vymezovali hranice jednotlivých oblastí zpravidla poměrně přesně, aby co nejlépe vystihli jejich rozsah. Ačkoli jsou tyto hranice obvykle odvozeny pro jeden taxon, často se shodují s geologickými a klimatickými bariérami, které v minulosti bránily šíření mnoha druhů organismů. Ukázkovým příkladem takové ostré hranice je Wallaceova linie, která vyznačuje hranici mezi Indomalajskou a Australasijskou oblastí a zároveň téměř přesně odpovídá vnější hranici šelfu jihovýchodní Asie. Wallaceova linie však neplatí pro všechny taxony. Jejím protějškem je Lydekkerova linie, přibližně kopírující okraj šelfu Sahul a odpovídající hranici rozšíření mnoha druhů Australasijské oblasti. Mezi těmito dvěma liniemi se nachází ostrovy, které nebyly v průběhu pleistocénu spojeny s jihovýchodní Asií nebo Novou Guineou a Austrálií, a které obsahují výjimečně mnoho endemických druhů. Oblast je tak pro svoji pestrost někdy vymezována jako zvláštní region Wallacea.

Obr. 130: Biogeografické linie oddělující Orientální a Australskou oblast vymezené různými autory na základě rozšíření odlišných taxonů (Lomolino et al. 2006).

Další významná biogeografická hranice, o jejíž přesné poloze se vedou diskuze, odděluje Nearktickou oblast od Neotropické. Hranice byla často umísťována na Tehuantepeckou šíji, která představuje kontaktní zónu nejsevernějšího rozšíření tropického deštného lesa a jižního konce severoamerických Kordiller s porosty borovic. Nicméně areály řady taxonů nekončí právě zde, a proto je velmi těžké vyznačit přesnou hranici těchto dvou oblastí.

Obr. 131: Severní hranice rozšíření neotropických čeledí savců (přerušované linie) a jižní hranice rozšíření nearktických čeledí savců (plné linie). Odlišný průběh těchto linií komplikuje jasné vymezení hranic mezi Nearktickou a Neotropickou biogeografickou oblastí (Lomolino et al. 2006).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8