13.1.2 Lesnická typologie (typologický systém ÚHUL)
Typologický klasifikační systém stanovištního průzkumu lesů, používaný v rámci hospodářské úpravy lesů (ÚHUL - Ústav pro hospodářskou úpravu lesů - Lesprojekt Brandýs n. L.) byl publikován v letech 1971, 1976, a doplněn v roce 1984 (Plíva 1971, 1976, 1984). Mapovací jednotkou je varianta lesního typu v přírodní lesní oblasti. Definice lesního typu (ÚHÚL) je totožná se Zlatníkovou definicí lesního typu (1956): „Lesní typ je soubor lesních biocenóz původních i změněných a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy geobiocenóz vývojově k sobě patřících". Později Zlatník (1970) pojetí lesního typu rozšířil na celou krajinu. Takto rozšířenou jednotku nazval „typ geobiocénů", který definuje jako „soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz (geobiocenoidů) včetně vývojových stadií" (Zlatník 1970).
Pro označení lesních typů se používají trojmístné symboly, v nichž první číslo označuje vegetační stupeň a následující písmeno půdní kategorii. Další číslo (na rozdíl od geobiocenologické formule STG) neoznačuje hydrickou řadu, ale pořadové číslo lesního typu v rámci přírodní lesní oblasti. Tyto jednotky jsou v lesích tvořeny, vymezovány a mapovány typologickým průzkumem. Při vytváření se používá všech dostupných údajů o biocenóze, lokalitě a jejich proměnách.
Obr. 160: Příklad mapy lesních typů (zdroj: http://www.uhul.cz/).
Vyšší typologickou jednotkou, analogickou STG, je soubor lesních typů; spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti, vyjádřené hospodářsky významnými vlastnostmi stanoviště. Soubory lesních typů jsou vymezeny půdními (edafickými) kategoriemi a lesními vegetačními stupni. Kombinací čísla lesního vegetačního stupně a písmene označujícího půdní kategorii dostáváme řádově 170 souborů lesních typů. Např. soubor lesních typů 6K označuje kyselou smrkovou bučinu.
Lesní vegetační stupně
Lesní vegetační stupně používané typologickým klasifikační systémem ÚHUL jsou následující:
0. lesní vegetační stupeň – bory
1. lesní vegetační stupeň – dubový (do 350 m n. m.)
2. lesní vegetační stupeň – bukovo-dubový (350 – 400 m n. m.)
3. lesní vegetační stupeň – dubovo-bukový (400 – 550 m n. m.)
4. lesní vegetační stupeň – bukový (550 – 600 m n. m.)
5. lesní vegetační stupeň – jedlovo-bukový (600 – 700 m n. m.)
6. lesní vegetační stupeň – smrkovo-bukový (700 – 900 m n. m.)
7. lesní vegetační stupeň – bukovo-smrkový (900 – 1050 m n. m.)
8. lesní vegetační stupeň – smrkový (1050 – 1350 m n. m.)
9. lesní vegetační stupeň – klečový (nad 1350 m n. m.)
Charakteristiky lesních vegetačních stupňů naleznete zde.
Pojetí vegetační stupňovitosti v systému ÚHÚL vykazuje při srovnání s geobiocenologickým tříděním tyto hlavní rozdíly:
1) Samostatně vymezený „stupeň" borů je „nultý" v pořadí.
2) Širší pojetí 1. dubového stupně (dubový stupeň je v geobiocenologickém třídění ČR omezen svým výskytem na moravskou část panonské biogeografické provincie). Plošně omezené výskyty v Českém termofytiku jsou považovány za extrazonální a jejich výskyty na zonálních půdách, většinou dlouhodobě odlesněných, za xerickou" variantu 2. bukodubového stupně.
3) Původně zúžené vymezení 4. bukového stupně v Českém masivu.
4) Detailnější zpracování 6. smrkojedlobukového stupně: V pojetí ÚHÚL vymezený 6. smrkobukový a 7. bukosmrkový stupeň společně odpovídající přibližně 6. smrkojedlobukovému stupni geobiocenologického třídění.
Edafické kategorie
Edafické kategorie, blízké si navzájem
svými trofickými a hydrickými vlastnostmi i polohou v
terénu, tvoří ekologické řady (v pojetí ÚHÚL). Typologický
klasifikační systém ÚHÚL a systém geobiocenologický jsou
tedy založeny na velmi blízkých principech. Liší se
především pojetím ekologických řad (u nichž jsou lesnicky
významné rozdíly nadřazovány rozdílům ryze přírodovědným,
např. fytocenologickým hlediskům) a částečně i
pojetím vegetační stupňovitosti.
Tab. 4: Ekologické řady a edafické kategorie v pojetí typologického systému ÚHUL (Maděra & Zimová 2005).
Ekologická řada a edafická kategorie ÚHUL | Hrubá charakteristika prostředí | |
Živná ekologická řada | klimaxová, mezotrofní druhy bylinného patra | |
B normální | živné podloží, příznivá humifikace | |
H hlinitá | polygenetické hlíny (vápnité spraše) | |
F svahová | příkré svahy stinné, kamenité, strže | |
C vysychavá | kamenité vysychavé půdy, slunné polohy | |
W vápencová | vápence, část. ultrabázické neovulkanity | |
S středně bohatá | svěží, přechod ke kyselé řadě | |
Kyselá ekologická řada | klimaxová, oligotrofní druhy bylinného patra | |
K normální | kyselé podloží, acidofilní a acidotolerantní klimaxové dřeviny | |
I uléhavá | chudší sprašové a polygenetické hlíny | |
N kamenitá | chudší kamenité svahy, hřebeny (nevyvinuté hnědozemě) | |
M chudá | nejchudší podklady surový humus | |
Extrémní ekologická řada | vzrůstově zakrslé lesy půdoochranné | |
Z zakrslá | exponované tvary reliéfu, mělké půdy, zakrslý vzrůst | |
Y skeletová | chudé balvanité sutě | |
X xerotermní | bázické podloží, teplomilná společenstva | |
Humusem obohacená (javorová) ekologická řada | půdy bohaté humusem, nitrofilní druhy bylinného patra | |
J suťová | bohaté sutě, ochranný les, javořiny | |
A kamenitá | zahliněné sutě, „acerosní" společenstva | |
D hlinitá | deluvia, humusem obohacené svahové báze | |
Vodou obohacena (jasanová) ekologická řada | trvale sycená okysličenou vodou | |
L lužní | lužní společenstva na nivních náplavech | |
U údolní | úžlabní lehké na plaveniny | |
V vlhká | prameniště, deluvia, tekoucí podzemní voda | |
Oglejená ekologická řada | střídavě zamokřované půdy | |
P kyselá | pseudogleje kyselé | |
Q chudá | pseudogleje chudé | |
O středně bohatá | pseudoglejové půdy svěží až bohaté | |
Podmáčená ekologická řada | trvale zamokřené půdy | |
G středné bohatá | středně bohaté gleje | |
T chudá | chudý rašelinný glej, omezený vzrůst dřevin | |
Rašelinná ekologická řada | přechodové a vrchovištní rašeliny, ochranný les |
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].
PLÍVA, K. (1971): Typologický systém ÚHUL. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 90 s.
ZLATNÍK, A. (1956): Nástin lesnické typologie na biogeocenologickém základě a rozlišení československých lesů podle skupin lesních typů. Pěstění lesů III. Státní zemědělské Praha. s. 317-401.
ZLATNÍK, A. 1959: Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů. Spisy Věd. Labor. Biocenologie a typologie lesa Lesn. fak VSŽ v Brně, č.3: 1-159